wz
Kategorie: Různé

Hospodář, blázen nebo bezbožník?

Článek, který kdysi vyšel v Českém Bratru.

Vize, projekt, manažerský přístup... Zaklínadla doby. Neslýcháme je čím dál častěji i v církvi? A to nejen na ?vrcholné instituční rovině", kde tomu lze snadno rozumět. I jinde. Na jednom setkání s kolegy faráři, (kde jsme mluvili pouze osobně o své farářské práci), se jeden opakovaně ptal po tom, jaké máme sny (já jsem v tom slyšel také otázku po vizi, která by nám v nejistotě naší práce pomohla a rozuměl jsem tomu), a u jiného jsem slyšel (manažerskou?) obavu, že kdyby v svém nasazení polevil, jeho prosperující sbor se začne hroutit (i tomu jsem rozuměl).
A mnohem častěji než v církvi se o vizích, projektech a manažerském přístupu mluví v Diakonii. A musí to tak být, protože to je výlučně profesionální organizace v obtížné situaci a s velmi náročným úkolem (viz rozhovor s Davidem Šourkem v Modrém z nebe).
Vize, projekt, manažerský přístup... Musí být... tomu lze rozumět.
Ale má se za tím také číst. Co všechno může být za vytvářením vizí a manažerským přístupem?
Leccos. Odpovědnost hospodáře. Nebo noční snění blázna, kterému se na polích urodilo. Nebo (vlastně bezbožný) hlubinný pocit: Tenhle svět je plný možností, které jsou ovšem dosud bez podoby, bez tváře, a čekají na náš náčrt a následnou realizaci... (Člověk by byl tak trochu stvořitel). Nebo snad za tím může být hluboká nedůvěra, ještě jiný výchozí hlubinný pocit (ještě víc bezbožný?): skutečnost se hroutí do chaosu, který snad je v základu všeho, a kdybych já, kdybychom my - na chvíli polevili v horečnaté aktivitě, tak se nám to pod rukama zhroutí a pohřbí nás to!!!
Hospodář, blázen nebo bezbožník...
Je ale důležité, co za kterou vizí, projektem a manažerem je? Není to jedno? Myslím, že o tomhle mluvit vůbec nemusíme! To je přece zásadní rozdíl! Hospodář pečuje, blázen zatracuje sám sebe, bezbožník s sebou dokonce do zatracení strhává i ty druhé.
Dá se však takhle jednoznačně rozpoznat a pojmenovat, co za vizemi a manažerským přístupem opravdu je? Ovšem že ne bezezbytku. Ale myslím, že podle toho, jak kdo zachází se svými vizemi, podle míry zaujatosti jimi, (která může být posedlostí) a hrdostí na ně (která může být bezuzdnou pýchou), a podle manažerské neústupnosti (která znásilňuje realitu a nedbá na druhé lidi) a manažerské ?lstivostí" (když účel začne světit prostředky!) a také z přecitlivělostí na kritiku (která se vykládá jako podlý osobní útok), se může dost dobře tušit, jestli potkáváte hospodáře, blázna nebo bezbožníka.
Hospodář, blázen, bezbožník. Máme ale právo pokoušet se identifikovat, (udělit nálepku), s kým máme tu čest - nebo kým jsme právě my sami? Může to být možná až nutné, ovšem s dvojí výhradou. 1) je nutné si uvědomit, že v každém člověku sedává k poradě hospodář, blázen a bezbožník. A jde o to, kdo předsedá a komu se nechá poslední slovo. 2) Soud patří ovšem Bohu.
S touto výhradou se smíme a musíme a v církvi a Diakonii pokoušet rozeznat, co se za kterou vizí, projektem a manažerem skrývá.
Co nás udrží v roli hospodáře, a zabrání nám stát se blázny nebo bezbožníky. Mě napadají tři věci:
a) držet se zaslíbení Království Božího. Mít naději, že tenhle velký Příběh světa (jehož ?kvasovitou součástí je církev" a ?dobře orientovaná ve směru tohoto Příběhu" je Diakonie) má v Kristu a s Ním úběžník, zřetelnou povahu, cíl a zaslíbení. Že ve srovnání s tímto kristovským příběhem je všechno, co děláme a o co usilujeme - buď tomu příběhu odpovídající, nebo směšné a nebo třeba i ?prokleté". A že to není jen na nás, abychom to ?zachránili", ?prosadili".
b) učit se na základě toho citlivosti pro realitu (učit se pravdivosti a také neintenčnímu myšlení). Učit se vnímat, co je opravdu potřeba, ne jen tomu, co by snad bylo možné, a udržet střízlivost a skromnost. A nezapomenout, že a jak jsou v tom druzí lidé. (Projekty se většinou píší naopak: zjistíte, na co by se daly dostat peníze a pak je zkusíte ?vydolovat". Pak projekt realizujete, sebechvalně zdokumentujete a pak se na něj zapomene, a je jedno, že často končí v kotrmelcích, že to byla bezcenná epizoda).
c) a z toho dvojího si potom uchovat důvěru pro to, že pravdivost, slušnost, pokora, vnímavost, ohleduplnost atp. jsou věci, které ze života dělají příběh smysluplný, a že se nakonec velmi vyplatí. A s touto důvěrou neztratit trpělivost.
Ale je to opravdu někdy velmi těžké. Přiznávám, že s tím mám velký problém. (I když manažerský přístup asi nemám a velikášské vize mě rozhodně neoslňují.) U mě se to projevuje v netrpělivosti a pobouření, s kterou pozoruji muže a ženy, kteří na mě působí velmi silným dojmem bláznů a bezbožníků. A násobí se pobouřením, že leckdo se jimi nechá (podle mě hloupě nebo povrchně) oklamat a strhnout.
Zdá se mi však, že není jiná cesta pro církev i Diakonii - než toto sebezkoumání a zkoumání. Nelze nechat si ukrást vnitřní podstatu Toho... Kristovského. Pak možná i pobouření může mít svůj smysl a oprávnění. Asi se však nesmí docela zapomenout na zlatou radu Gamalielovu... Sk 5:38n Proto vám teď radím: Nechte tyto lidi a propusťte je. Pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo; pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit - nechcete přece bojovat proti Bohu."